O mně …

Já, Björn Lenhard, jsem se narodil v roce 1977. Narodil jsem se a vyrostl jsem v Horních Krušných horách. Přesněji v Bärensteinu. Odmalička jsem milovala být venku a sportovat. Zejména lyžování. Později po otočce pak Skibob. I když jsem se tady dostal do seniorského kádru národního týmu. Ale nejen zimní sporty, hodně jsem byl i na kole. V dětství a dospívání to byl především užitečný dopravní prostředek. Na venkov k babičce, přátelům nebo na koupaliště - pěšky to bylo příliš daleko. Tak to projelo areál na různých jednorychlostních kolech až do bodu obratu. Ani v horách nic jiného nebylo.

Po sjednocení jsem si koupil 18rychlostní Herkules touring Mtb. S tím to šlo dále. Prvních 100 do Karlových Varů s bratrancem. To muselo být kolem 14-15 let. Nebo o prázdninách do Drážďan k babičce. Ve věku 16 let. Navíc vzdálenost přes 100 km. Velmi, velmi horská cesta. V obou směrech. Po skončení školy jsem na učňáku jezdil kousek Mtb v Krušných horách. Čím dál tím víc času na to chyběl. Zvlášť když jsem 1,5 roku pracoval v Londýně. Ještě méně, když mi po přestěhování do Drážďan ukradli Mtb.

Abstinence ale nevydržela. V určité chvíli jsem objevil podobný Mtb, který mi byl ukraden na internetu a znovu jsem se do něj zamiloval. Na cestách jsem byl víceméně pravidelně. Jezdil různé Mtb - maratony v Krušných horách. V roce 2010 jsem pak čtyři roky jezdil každý den do práce na kole a chtěl jsem jet pádlovat do Meklenburska se svou dnes už bývalou manželkou. Už jsem měl středy volno, ty jsi musel ještě pracovat. Nepamatuji si, proč nebo co mě k tomu tehdy přimělo, ale nějak mě napadla šílená myšlenka, že bych tam mohl jezdit na kole. Bez velkého přemýšlení jsem na Mtb nasadil pouliční pneumatiky a světla, vyznačil trasu a pokusil se zprovoznit navigační systém na kosti Nokie.

Takto připraven jsem v časných ranních hodinách zahájil svou první 300. Bylo to nezapomenutelné dobrodružství. Navigační systém skutečně fungoval až krátce po Berlíně. No, byla to jen hlasová výzva ve sluchátkách, ale stačilo to. Poté byla baterie vybitá a musel jsem pokračovat podle mapy. Projet Berlínem bylo zpočátku trochu obtížné, protože mě navigační systém neustále chtěl nasměrovat na dálnici. Ale v určitém okamžiku jsem byl uprostřed města. Vlastně projel Braniborskou bránou a před Reichstag. Jídlo a pití fungovalo překvapivě dobře. Teprve v pozdním odpoledni, když jsem právě projížděl Berlínem, jsem spadl do hluboké díry. Jelikož jsem se ale nemohl nikomu dovolat, musel jsem nějak pokračovat. Tak jsem večer dorazil do našeho kempu v Meklenbursku. Trochu čerpáno z prohlídky. Ale zalíbilo se mi to.

Loni na podzim jsem tento příběh vyprávěl svým spolužákům. Kdo mi řekl, že si nedávno koupil závodní kolo. Jeho plánem bylo jet s ní v určitém okamžiku na Fichkoně. Fichkona - Fichtelberg - mys Arkona na Rujáně. 600 km přes východ. Od nejvyšších k moři. Na tehdejší dobu téměř nepředstavitelné. Okamžitě mě to ale chytlo. Přihlásili jsme se a v zimě jsem si koupil závodní kolo. Od jara jsme pravidelně trénovali společné tréninky. V rámci přípravy na velkou událost byl plánován 200 a 300 brevet s Olafem v Bennewitz. Doporučili nám to přátelé.

A tak jsem se úplnou náhodou dostal poprvé do kontaktu s certifikační scénou. Psal se rok 2011. PBP - roč. Doteď jsem o tom nic neslyšel. V té době to znělo neuvěřitelně dlouho a vyčerpávajícím způsobem. Nějak se mi to prostě vůbec nevešlo do hlavy.

Tenkrát jsem jel 200 s kámošem. Brzy jsem si ale všiml, že mohu jet mnohem rychleji. Nějak jsme museli přeskočit těch 300. Místo toho jsme se přihlásili do 400. Start byl opět v Bennewitz. Šlo do Durynska. Tentokrát jsem jel sám. No, začátek byl společně ve skupině. Večer jsem se ale ocitl ve vedoucí skupině s dalšími čtyřmi lidmi. Noc byla nakonec opravdu chladná, ale byla to super zábava. aspoň mě. V brzkých ranních hodinách jsme byli zpět v Bennewitzu a dařilo se mi docela dobře. Na rozdíl od mého kamaráda, který dorazil o pár hodin později. Zmražené a úplně hotové. Později mi řekl, že 400 by byla výrazně tvrdší než Fichkona.

Velká událost toho roku, bohužel se musela později odehrát beze mě. Právě jsem onemocněl, a proto jsem nemohl nastartovat. Už bych to nikdy neměl zkoušet. Našel jsem nové výzvy. Na jedné straně byl Elbspitze. Cyklistický maraton, který každoročně začíná v Drážďanech a vede přes všemožné hory do Alp. Protože to samozřejmě vyvrcholí většinou velmi těžkým závěrečným stoupáním. 6 - 800 km a nad 10 000 hm. To jsou klíčové údaje. Zadruhé, v mé hlavě byl jakýsi PBP 2015. Ale to ještě chvíli trvalo.

Začal jsem tedy v roce 2012 na Elbspitze. A jako první nastoupil do doprovodného vozidla po 150 km. Předtím jsem byl příliš dlouho nemocný, a tak jsem neměl fyzickou kondici. Vzhledem k tomu, že ten den foukal velmi silný vítr od jihozápadu, slipstreaming nepřicházel v úvahu. K tomu jsem pak na další 4 roky dokončil Elbspitze. V roce 2015 dokonce vyhrál červený dres.

2014. Rok před PBP. Až do této chvíle jsem skutečně jezdil každý rok pár brevetů. Ale jen do 400 km. Jasné Elbspitze s více než 700 km. Ale vždy se našel doprovod. Teď by to ale mělo být poprvé přes 1075km víceméně sám do Rakouska a zpět. Měl jsem z toho zatraceně velký respekt. Vyprávět zde celý příběh by překračovalo rámec. Na tak dlouhé cestě bylo co zažít a ještě více se toho naučit.

2015 pak rok PBP. Ze sportovního hlediska to byl můj nejúspěšnější. Celý příběh si můžete přečíst zde. Můžete si jej přečíst v části „Zprávy“ na tomto webu.

Potom se toho pro mě hodně změnilo. V soukromí ani v práci nezůstal kámen na kameni. Bylo tam docela dost minimů a jen občas vysoké. Jediná věc, která mě neustále udržovala na trati a dělala mi radost, byla jízda na kole. Díky mnoha služebním cestám jsem mohl odcestovat daleko od Brevetovy domoviny a poznat jiné oblasti a lidi. Ale také způsob, jakým jsou brevety nastaveny a poháněny. Ale nejen certifikace. Také jsem našel zalíbení v samoobslužných ultra závodech. Zde se vzdálenosti opět výrazně prodloužily.

Během let jsem neustále přicházel s nápady na akce a trasy. Chtěl jsem scéně něco vrátit, ukázat lidem svou vlast. V okolí nejsou žádní další organizátoři. Ani v Německu, ani v Česku. Byla dána vynikající poloha s Drážďany jako výchozím bodem a širokým nízkým pohořím jako hřištěm. Otázka zněla: Brevets nebo rasy? Nápady musely trochu uzrát, než jsem se přihlásil do ARA-Germany jako organizátor. Nakonec jsem se rozhodl pro brevety. Pro mě je „brevet style“ prostě nejkrásnější způsob, jak objevovat oblasti.