úvodní slovo

Následující zprávu jsem napsal a zveřejnil krátce po PBP. Samozřejmě jsem zhruba věděl, co jsem tehdy napsal. Vzpomínky však za šest let trochu vybledly. Před zveřejněním jsem si tedy poprvé přečetl text znovu. Měl jsem trochu strach o sebe a o způsob, jakým jsem tehdy jel. Nechci se od toho teď distancovat. Ne. Tenkrát to tak bylo a myslím, že na to mohu být právem trochu hrdý. ALE, 2019 PBP jsem tak nejel, ani už nikdy nebudu takhle jezdit na PBP. Vlastně chci povzbudit lidi, aby si certifikace užili mnohem víc. Nejen PBP, ale i certifikace, které zde pořádám. Skutečné zážitky a příběhy prožíváme zastavením a setkáním s lidmi.

Paříž-Brest-Paříž 2015

O Paris-Brest-Paris jsem poprvé slyšel v roce 2011. Právě jsem začal závodit a připravoval jsem se s kamarádem na Fichkonu. Pak mi řekl o brevetech, které by rád jezdil v přípravě. Tak jsem poprvé přijel do Bennewitz a soutěžil tam na dvoustovce a čtyřstovce. Rok 2011 byl rokem PBP a byl díky tomu opravdu nabitý. Už 600 km Fichkony pro mě bylo dost vzrušujících a náročných. Tehdy jsem si neuměl představit těch 1200 km z Paříže k pobřeží Atlantiku a zpět. Jak můžete tak dlouho sedět v sedle, co jídlo a pití a otázka spánku - otázky za otázkami? Přesto mě tato akce uchvátila od prvního kontaktu. Během certifikací mi bylo řečeno příliš mnoho o PBP. Příběhy a zprávy, které jsem o tom poté četl, mě nepustily - byl jsem "opraven".

Vzhledem k tomu, že PBP probíhá pouze jednou za čtyři roky, měl jsem dost času se na něj připravit. Letos vše proběhlo v pořádku, certifikační série byla zrušena a jelikož jsem loni absolvoval certifikaci 1000km, mohl jsem se hned na začátku zaregistrovat. Strašně jsem chtěl startovat ve startovním bloku A hned na začátku, abych cestou tam ztratil co nejméně času na kontrolách. Na základě zkušeností z 1000 a také 600 z letošního roku jsem si udělal plán. Ve skutečnosti to bylo docela jednoduché. Myslel jsem, že průměrných 30 je možné, plus maximálně 15 minut čekání u kontrol a žádný spánek. Dohromady to dělá 44 hodin a 15 minut. Cokoli lepšího je fajn, cokoli pod 48 hodin taky, říkal jsem si.

Kromě toho samozřejmě padla otázka, co se s námi bere a co zůstává. Vzhledem k tomu, že PBP má kolem 11000hm, je dodatečná hmotnost samozřejmě z dlouhodobého hlediska znát. Předpověď počasí byla výborná. Bez deště, 10 - 23°C, slabý severovýchodní větřík, co víc si přát? Takže ta bunda do deště zůstala, vlastně jsem si s sebou ani nechtěl brát windstopperovou bundu (já bych to udělal - šlapala 1200 km nevyužitá) - ale bylo mi moc horko. Zůstalo tam i náhradní oblečení, s sebou bylo třeba vzít jen viditelnou vestu. Takže jsem měl dost místa v brašně na řídítka a také ve třech kapsách dresu. Taška na řídítka by měla sloužit pouze jako spíž na potraviny. Kromě vzduchové pumpy, sedacího krému a mobilu byly na startu izotonické přísady do lahviček, všechny gely, které se mi časem nastřádaly, pytlík slaných kešu a celá bageta s Nutellou. Dvě baterie do světla a Garmin se mi podařilo připevnit na představec, takže mi v brašnách nezabíraly žádné místo. Protože start byl v 16:00 a byla noc, tak jsem si před startem oblékl viditelnou vestu, prostě neztrácet čas cestou bylo motto. V kapsách dresu jsem tedy měl stále prázdnou přihrádku (v jedné byla bunda a v jedné kartička s známkou a peníze). V této tašce byla další láhev na pití. Jelikož nebylo tak teplo, na první kontrolu ve Villaines la Juhel na kilometru 220 by to mělo stačit. Občerstvovací stanici Mortagne na 140 km jsem chtěl vynechat.

Takto připraveni jsme na velodrom dorazili půl hodiny před startem. Ve startovním bloku A (asi 250 lidí) jsme byli skoro vzadu. To se mi moc nechtělo, ale taky se mi nechtělo stát ve frontě déle než hodinu na nejlepší pozici. Vzrušení bylo dost. Bylo na čase znovu odtáhnout vodu a pořídit si vzduchovou pumpu, protože jsem v posledním vzrušení zapomněl znovu nafouknout vzduch. Deset minut před startem jsme opustili startovní blok a vydali se nahoru k samotnému startu. Poprvé jsem ztratila z očí Martina a Olafa. Po proslovu akce začala přesně v 16:00. Začátky u mých předchozích brevetů byly vždy velmi hladké. Pořadatel dá startovní signál a pole se pohybuje lehce, žádná hektika, žádné strkání o pozici. Většinu času jsem jel proti větru a pak jsem byl venku jen s pár lidmi, pokud vůbec. Ale co se tu dělo? Připadal jsem si jako na pouličních závodech. Boj o pozice, tahanice - to se mi moc nelíbilo a v brevetu to vlastně nemá místo. Prvních 20 km za vedoucím vozidlem to tedy bylo vysoko. Jen nespadni na četné dopravní ostrůvky, říkal jsem si, všechno ostatní bude v pořádku. Jakmile jsme se dostali z pařížského předměstí a vše bylo vyklizeno, na poli bylo trochu klid. Přesto jsme jeli velmi rychle, na můj vkus až příliš rychle. Někdo neustále jezdil před polem, vyvíjel na ně určitý tlak a zase zpátky. Žádné plynulé klouzání, jaké jsem dosud zažil ze skupinových jízd. To vyvolalo v terénu velký neklid a člověk musel být neustále opatrný. A tak jsem se oproti svým záměrům rozhodl zůstat v přední části pole. Tak jsem se propracoval nahoru a netrvalo dlouho a byl jsem poprvé vepředu. Ale byla to dřina nenechat se vrátit zpátky do zad. První kilometry takhle ubíhaly a tempo se znovu a znovu zrychlovalo. Můj puls šel přes 180 příliš často, v tuto chvíli až příliš! Ale koho to zajímá, nohy to odnesly a cítili se zatraceně dobře.

Před Mortagne, snad po 100 km, jsem poprvé viděl jezdce z bloku B (startoval o 15 minut později) v poli. Páni, už jsem tam měl hladkou 35 na tachometru! Co je to za chlapy, zajímalo by mě? To by mohla být zábava. Nechyběl ani finišer pětinásobného závodu Race across America (RAAM) Marko Baloh. Pokuste se ho najít a pověsit se na jeho zadní kolo do Paříže, zněla Robertova slova. Nikdy jsem si nemyslel, že ho tu najdu mezi tolika lidmi. Prohodili jsme pár slov a byli jsme na cestě do záchranné stanice Mortagne. Tady bylo opět opravdu horko, každý chtěl mít tu nejlepší výchozí pozici, aby se rychle dostal k jídlu. Poté jsem jel pomalu dál, Martin mě zase dohnal. Byl jsem rád, že ho tu zase vidím, bál jsem se, že mezitím zůstal pozadu. Měl s sebou i třetí láhev a občerstvovací bod vynechal. Brzy se pole dál valilo slušnou rychlostí. Znovu a znovu jsem jel úplně vepředu ve větru. Bylo to pro mě snadné, nohy jsem měl stále volné. Znovu a znovu jsem se střídal s Mickaelem, Francouzem, který tam byl také poprvé. Vždy jsem se s ním dokázal domluvit, mluvil velmi dobře anglicky a německy. Cestou na první kontrolu mi pomalu docházela voda, naštěstí tam byl ještě (můj nosič vody) Martin a tolik toho nevypil. Mohl jsem mít jeho třetí láhev, což hodně pomohlo. Došli jsme tedy na první kontrolu ve 220km ve Villaines la Juhel. To, co jsem tady viděl, mě šokovalo ještě víc než cesta sem. Připadalo mi, jako by s sebou měl podpůrný tým snad každý z toho možná stočlenného pole. Když jezdci přijeli, kolo jim dozorce doslova vyrval z rukou. Poté následoval sprint ke kontrole na razítkování, v cyklistické obuvi!!! Cestou tam druhý dozorce vložil několik stříbrných do kapes dresů některých jezdců. Zase venku, kola už byla připravená, vybavená plnými lahvemi. Kromě toho mého jsem neměl nikoho, kdo by mě podpořil – „žádná podpora“, jak říkali Francouzi! Pořád jsem měl dost jídla, ale moje lahve byly prázdné. Není šance takhle pokračovat, tak si pospěšte a rychle naplňte láhve u vodovodních kohoutků venku. Když jsem se vrátil, moje kolo tam bylo jediné. Na ulici to bylo docela opuštěné a tiché. Co to sakra, mám hodinu před plánem, trasa je značená, GPS a světla fungují, počasí super. Není důvod strkat hlavu do písku. Zvládneš to sám, řekl jsem si. A tak jsem si sedl zpátky na bednu a jel své tempo. Netrvalo dlouho a sbíral jsem jednoho jezdce za druhým. Z tohoto pohledu jsem byl smečař za vedoucím polem. Asi po 15 kilometrech jsem poprvé viděl červená světla z vedoucího pole. To bylo nesmírně motivující a brzy jsme pole dohnali. To jsem po tom, co jsem doposud zažil, nečekal. Trochu jsem si odpočinul vzadu na hřišti, ale brzy jsem se začal nudit, teď to bylo na můj vkus příliš pomalé. Tak jsem jel zase dopředu. Znovu jsem potkal Mickaela a řekl jsem mu, co jsem o přestávce zažil. Řekl mi, že na další zastávce ve Fougeres si všichni chtěli dát 5 minut pauzu, tak se to domluvilo v terénu. Říkal jsem si, mám šanci se zase s každým rozjet. Realita bohužel opět vypadala jinak. Všichni opět běželi na vysokých podpatcích dupnout, stejný povyk jako o poslední přestávce. Ale potřeboval jsem tu i něco k jídlu, bagety byly všechny pryč, zbyly jen gely. Když jsem dorazil ke stánku s jídlem a chtěl si koupit první čtyři čokoládové croissanty, byl jsem viditelně překvapen. Asi jsem byl určitě moc brzy, v té době se čekalo jen na lidi s podporou. Ale po něčem, co mi připadalo jako věčnost, jsem dostal, co jsem chtěl, dal jsem si croissanty pod dres, naplnil láhve a došel. Opět jsem zůstal jediný. No, když jsi to udělal, můžeš to udělat znovu a tak jsem začal znovu. S obrovským vztekem v žaludku jsem začal. Tentokrát jsem neměl chuť hrát povozy košťat. Bušil jsem přes noc. Asi jsem předjel pět lidí, kteří neměli šanci se ke mně přidat, byl jsem tak rychlý. Ale byla to velká legrace, alespoň pro mě! Pole bylo rychle znovu srolováno. Tentokrát jsem ale odpočíval ve slipstreamu až do další přestávky v Tinteniacu na kilometru 363.

V Tinteniacu jsem viděl věci trochu klidněji. Nemá smysl spěchat a polovinu toho zapomenout, když stejně nejsem tak rychlý jako všichni ostatní řidiči. V klidu jsem dostal razítko a koupil jídlo. Opět naprosto překvapené tváře, které mě dlouho nečekaly. Venku si mě taky všimli, byl tam někdo, kdo neměl oporu. Zavolal mi sem belgický dozorce, abych počkal na jeho řidiče (který zrovna odbočoval), abychom mohli pokračovat my dva. Promiň, ale někdo, kdo mi visí za sukně a chce si jen užít můj slipstream, bylo to poslední, co jsem tady potřeboval. Za potlesku jsem opustil řízení a znovu se hnal po hřišti. Měl bych to znovu stočit. Od této chvíle jsem se opět podílel na manažerské práci. Nohy stále dělaly, co měly, tak proč neudělat něco pro nástřih. V Quedillacu byla po 389 km tajná kontrola. Získejte razítko a pokračujte. Protože jsem byl nejprve uvnitř a pak zase venku, krátce mě napadlo jet dál, aniž bych na někoho čekal. Znovu a znovu se stávalo, že se nikomu nechtělo dělat vůdčí práci, když jsem šel z větru vepředu, nebo se tempo snížilo, když mě někdo našel. Vzhledem k tomu, že před námi byla ještě dlouhá cesta, rychle jsem tu myšlenku zahnal. Až do kontroly v Loudeacu se vždy našli lidé, kteří uprchli, ale byli znovu a znovu chyceni. Možná 10km před tím byl poslední pokus. Dva muži byli docela daleko. Pole se probudilo a byl velký tlak. Byl tam belgický kruhový objezd, jen hloupě, když jsem byl vepředu, nikdo mě nemohl následovat. Měl jsem takový převis rychlosti, že jsem z pole prostě odjel. Co dělat teď, přeložit nebo zkusit chytit dva úniky a jednoho pronásledovatele. Rozhodl jsem se pro druhou variantu. Jel jsem pár kilometrů sám, aby mě dostihl Marko Baloh a další dva jezdci. Skvělé, pomyslel jsem si, nemohl ses probudit o něco dříve a přidat se? Lov pokračoval se všemi čtyřmi. Puls výrazně vystřelil. Je to tu znovu, ten závodní pocit. Odtrženou skupinu jsme na kontrole v Loudeacu dohnali včas. Pole přišlo možná o minutu nebo dvě později. Kampaň mi přišla zbytečná, ale byla to nekonečná zábava.

V Loudeacu pak stejná hra jako vždy, o všechny bylo postaráno a pryč. Jen ne já. Znovu jsem následoval. Tentokrát jsem měl ale štěstí, po pár kilometrech si celé hřiště dalo pauzu na čůrání. Spěchal jsem, abych neztratil moc času, tak jsem tam teď stál a musel čekat. Znovu přišla myšlenka pokračovat v jízdě. Taky na mě nikdo nečekal, proč bych měl čekat teď, ptal jsem se sám sebe. Přesto jsem čekal. Respekt k cestě před námi byl stále příliš velký. Pokračovali jsme tedy směr Carhaix na kilometru 526. Znovu a znovu mě našli proti větru. Pořád to šlo dobře. byla jsem spokojená. Na některých jste ale také mohli vidět známky opotřebení. Zdálo se, že vysoké tempo nezůstalo u všech bez povšimnutí. V Carhaix jsem měl štěstí. Stále jsem měl dost jídla a musel jsem si kromě známky naplnit jen láhve. Skvělé, konečně nejezděte pozadu! Spolu se všemi ostatními zbylo snad dvacet až třicet jezdců, vrátilo se to na trať. já první. Kdo mě zná, ví, že mám vždy problémy vrátit se hned po přestávce do správného kroku, a to je i tento případ. Takže jsem nemohl být opravdu rychlý. Vyšlo to zase vesnicí, mírně z kopce. Žádné semafory, přednostní silnice nebo úrovňové křižovatky, kde jste možná museli zastavit. Po pár minutách jízdy jsem se otočil, nikdo tam! Co se děje ? Už to neumíš nebo už to dělat nechceš nebo se něco stalo? Nic jsem neslyšel. Po chvíli přemýšlení jsem se rozhodl pokračovat sám. V mých očích to bylo avizováno už dlouho. Měla by to být teď nápověda? Sám jsem teď stopoval svou cestu do Brestu. Nalevo a napravo od silnice se objevila velká krajina. Pak dlouhý sjezd z jediné "hory" (přeci jen má přes 300m). Pořád jsem se otáčela, ale nikdo tam nebyl. Vedoucí vozidlo jelo vepředu a já ho následoval v malé vzdálenosti. Krátce před Brestem byla televize poprvé na kraji silnice a natočila mě. Tak to šlo až do kontroly. Četní motoristé a kolemjdoucí na kraji silnice mi mávali a povzbuzovali mě. Byl to skvělý pocit být první, kdo sem jel. Nezáleží na tom, jak dopadne zpáteční cesta, bylo to rozhodně nejúžasnějších 600 km na kole, co jsem kdy zažil.

Můj plán byl valit do Brestu ve 13:43. Ve skutečnosti už bylo 11:34. Byl tam náskok přes dvě hodiny a průměr 32. Stěží jsem mohl minout svůj skutečný cíl 44 hodin, příliš mnoho věcí se mělo pokazit. V Brestu na kontrole pak zase obvyklé. Velký údiv nad řidičem, který nemá žádnou podporu. Prozatím to bylo naposledy, co jsme v tuto chvíli nebyli připraveni na hladové řidiče. Bohužel, posilovna byla daleko, tak jsem s nadáváním běžel přes obrovské náměstí. Odtud hodiny běžely proti mně. Ale co mám dělat, potřeboval jsem něco k jídlu. Vzal jsem si s sebou několik čokoládových croissantů, banánů a dvě koly. S užaslýma očima jsem všechno naskládal na kolo. S televizí, která vše natáčela. Lidé kolem byli nadšení. V momentě, kdy jsem chtěl jet, se prostě naskytlo pole. Bylo to naposledy, co jsem to tady viděl. S některými z vás jsem se neměl znovu setkat, dokud nedorazím do cíle v Paříži.

Pokračovali jsme a znovu jsme opustili Brest, ale jinou cestou než cesta tam. Netrvalo dlouho a byl jsem zpět na trase cesty ven. Od této chvíle byl protijedoucí provoz ohlašován. Během dne by mě mělo potkat kolem 6000 řidičů. Viděl jsem prakticky všechny, od druhého do posledního pozdě v noci. Bylo zajímavé, s jakými různými koly lidé cestovali. Od skládacích kol 20er po 26er Mtb, trekingová kola po závodní kola, tandemy, německá trojka, tříkolová závodní kola a tandemy, lehací kola všeho druhu, doutníky (plně krytá tříkolová lehací kola) a kola, která jsou ve skutečnosti více stepperu na dvou kolech. Celý kurz od nového po staré včetně oblečení. Skoro všichni mě zdravili, mávali mi nebo mi dávali palec nahoru. Motivovalo mě to. Samozřejmě se zdravili tak často, jak to jen šlo. Ale taky musím upřímně přiznat, že jsem měl trochu radost, když se setmělo a už jsem se „nemusel“ se všemi zdravit. Postupem času to bylo vyčerpávající a v určitém okamžiku to začalo být otravné, s 6000 protijedoucími lidmi. Krátce poté, co se obě části trasy před Brestem sloučily, byl Martin první ze skupiny, kdo se se mnou setkal. Něco jsme na sebe křičeli, aniž by to kdokoli z nás rozuměl. Bez ohledu na to jsem byl rád, že byl stále včas. Pokud vydrží půlku, měl by to zvládnout klidně pod 50 hodin, počítal jsem. O pár minut později ke mně přišel Olaf. Jsi první, co mi zavolal? Zakřičel jsem zpět hlasitě JAAAA. Čas tedy letěl. Vedoucí vozidlo vpředu. Tu a tam se objevilo podpůrné kolo a zeptalo se na to správné. Zatím je vše dobré. Jeden z vás neustále načasoval pronásledování smečky. Vždy jsem měl celý den náskok mezi 18 a 22 minutami, bez ohledu na to, jak dlouho jsem čekal u kontrol. Na kontrolních stanovištích se toho samozřejmě dělo hodně. Spousta řidičů, kteří byli jen na výjezdu, kteří někde seděli, spali, jedli nebo jen odpočívali. Odtud se pak jedna přizpůsobila zákazníkům. Na většině míst mě někdo doprovodil. Nemusel jsem čekat ve frontě, ale mohl jsem se dostat před frontu a koupit si jídlo. Doufám, že jsem tady nikomu moc nešlapal na nohy! Kromě jednoho německého řidiče, který ke mně přistupoval dost drsně, byli všichni velmi chápaví. Takže pokud se někdo cítil se mnou špatně, rád bych se mu výslovně omluvil! Venku mi také pomohli naplnit láhve a podržet kolo. Lidé se kolem mě pořád shlukovali, ptali se, zkoumali kolo, fotili nebo natáčeli. Bez ohledu na to, kam jsem šel, nemohl jsi tomu uvěřit. Rád bych zůstal o něco déle a užil si všechno trochu víc. Čas však stále utíkal. Znovu a znovu jsem počítal, jak jsem na tom včas, kdy jsem kde byl a co z toho nakonec může být. Po ujetých kilometrech a dlouhé době na zpáteční cestě jsem už samozřejmě nemohl udržet tempo z cesty ven. Posledních 400 km bylo čím dál namáhavějších. Špetka větru stále přicházela ze severovýchodu a byl tedy většinou opačný. Nebylo to nic moc, ale když jste jeli trochu na jih nebo jihovýchod, bylo jasně vidět, jak vás tahle špetka může tlačit.

Den tak rychle utekl. Měl jsem skvělé zkušenosti s kontrolami. Všude lidé stáli na kraji silnice a fandili mi. Na místech, kde se shromažďovaly hloučky cyklistů, byly zřízeny stojany pro pomoc. Vesnice byly ozdobeny všemi druhy kol. Od velkých po malé. nové i staré Všude se nějak něco dělalo. Tady už bylo poznat, že Francouzi mají ke kolům úplně jiný vztah než Němci. I kdyby to byly jen boční ulice, kterými jsme jeli, ani jsem nezažil, že by mě někdo troubil nebo řezal. Určitě se často stávalo, že řidiči potřebovali kvůli masám cyklistů hodně trpělivosti. Čím později byl den, tím pomalejší se mi zdáli přicházející lidé. Obličeje se vyprázdnily a způsob kopání už nevypadal opravdu kulatě. Viděl jsem lidi, kteří vystartovali hodinu po mně a teprve teď ke mně přicházeli, už jsem ujel více než 800 km. Pak si zhruba spočítáte, kdy zase dorazí. I pro mě je to určitě druh dřiny, ale dřina dvakrát tak dlouho na stejné trase? Rozhodně máte můj největší respekt!

Fougeres byl pak první, kdo se za tmy vrátil. Odtud to bylo zase mnohem tišší, ale jen co se týče protijedoucích řidičů. Zájem o mě výrazně vzrostl a měl jsem pocit, že pověst pomalu spěchá ven. To byla také jediná stanice, kde jsem si mohl koupit plněnou bagetu. Bohužel jsem byl tak namyšlený, že jsem si koupil jen jeden. Na croissanty a banány jsem už neviděl. Celé se to ale také trochu stalo osudným, když se ukázalo, že na další kontrole je všechno jídlo vyprodané. Ale s námahou a strádáním to stačilo. Zbylo pár gelů, hodně suchá houska z Brestu a cola. Ani druhou noc jsem neměl problémy s únavou. Ani jednou jsem neměl pocit mikrospánku nebo nepozornosti. Stejně jako loni na 1000 Brevet Red Bull se tady nedalo pít, protože se po cestě nedalo nic koupit. Jen pár gelů mělo trochu kofeinu, který jsem si šetřil na druhou noc. Podařilo se jim to však nakonec? To se nikdy nedozvím. Pro jistotu jsem však většinu noci jel uprostřed silnice. Na jednu stranu tam ten povrch nebyl tak drsný a jestli bych se neměl soustředit, tak je to trochu dál do příkopu, říkal jsem si v duchu. Pravděpodobně jsem ale měl pořádnou dávku adrenalinu, který mě udržoval ve střehu a soustředění. Vzhledem k tomu, že v noci jelo na dálku jen vedoucí vozidlo a motorky už nebyly, už jsem bohužel nevěděl, jak velkou výhodu mám. Pořád jsem se otáčel, ale nikde žádná světla. Jen tu a tam projelo auto, ale jejich světla jste poznali rychle.

Daleko před Dreux, posledním kontrolním bodem, pomalu svítalo druhé ráno. Při 8°C se docela ochladilo a tohle je jediná chvíle, kdy jsem uvažoval, že si navlíknu větrovku. Nicméně jsem si řekl, že je lepší ušetřit čas. Nemůže to trvat dlouho, než se slunce ohřeje. Zatnul jsem tedy zuby a snažil se chlad co nejvíce ignorovat. Pomalu jsem si uvědomoval, jak dlouho mi trvalo, než jsem se dostal na velodrom, a jak to vypadalo, jako první. Předem hodně přemýšlíte, co a jak by to mohlo být. Ale že bych to dokázal sám, ne, myslel jsem si, že to není možné. Není to tak, že by ostatní neuměli jezdit na kole. Pořád jsem se otáčela, když jsem už z dálky viděla ulici, protože jsem se bála, že bys mě přece jen mohl dohnat. No a odteď jsem zase viděl cyklisty. Ale byly to zjevně halucinace. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažil. Otočil jsem se a uviděl dva bílé cyklisty. O 10 sekund později byla jen zelená. Ve skutečnosti to byla pravděpodobně jen cedule nebo příspěvek. Takto to šlo po zbytek času. V mrazu jsem se musel občas zastavit, abych dostal vodu pryč, abych se mohl v klidu podívat. Každopádně cyklisté nebyli k vidění. To mě nesmírně uklidnilo. V Dreux po nekonečném pochodu na známku tam dostat předposlední známku (poslední je na velodromu) a ještě dva čokoládové croissanty, i když už jsem je fakt neviděl. Přestože jsem sem dorazil příliš brzy, kontrola se normálně otevřela až o dvě hodiny později, opět jsem se dočkal. Rychle jsem se vrátil na kolo a ujel posledních 64 km. Ty byly většinou ploché (jediné roviny na trase) na zadních cestách přes předměstí Paříže. Vedoucí vozidlo je vždy vpředu. Čím víc jsme se blížili k cíli, tím víc mi to drželo cestu volnou. Zase jsem se plně soustředil, bylo zase teplo, zkrátka se to dobře válelo. Znovu a znovu kolemjdoucí na kraji silnice a cyklisté, kteří nevěřícně koukali na hodiny a stále nečekali, že se někdo vrátí domů. Teď už pomalu přemýšlíte o nejrůznějších věcech, které by se mohly stát. Doufejme, že žádná porucha, bez ohledu na to, vydržte. Pak konečně přišla první cedule, do cíle ještě 10km. Pár posledních kruhových objezdů a semaforů, všude mě mávali. Nakonec asi pět kilometrů sportovním parkem, což se však táhlo věky.

A pak je to tady, velodrom. Branka před ní je trochu malá a neokázalá. Ale spousta lidí, televize a fotografové. Všichni mi fandí. Překulím se k jediné závorě na obrovském náměstí před ní a opřu o ni kolo. První, co udělám, je zouvat boty, na tohle jsem se těšil hodiny. Někteří lidé přibíhají, gratulují mi a fotí. Teď už mi zbývá jen zajít na velodrom, sehnat poslední razítko a odevzdat knížečku. Vstupte klidně. V tuto dobu je to trochu opuštěné, nic ve srovnání s minulými dny, kdy tu byly tisíce. Gratulujeme od několika dobrovolníků, kteří zde v tuto chvíli již jsou. V klidu si dám jídlo, sednu si a zatím nic nedělám. Konečně měl čas znovu po 42 hodinách a 26 minutách. Nemusím jít dál, úžasný pocit. Přisedá si ke mně starší, rodilý Angličan. Chvíli si povídáme o nejrůznějších věcech. Taky jím nudle s kuřecím masem. To jde dolů jako olej. Když jsem dojedl, vstoupili první řidiči. Chat sem, chat tam, fotky, potřesení rukou, celý program. Znovu a znovu obdiv přede mnou a otázka, jak to šlo samo nebo jestli jsem někde neschoval dozorce.

S hořícíma rukama, nohama a hýžděmi jsem se na kole vrávoral zpět do kempu. Těch 12 km mi vlastně trvalo tři čtvrtě hodiny, dlouho jsem nebyl tak pomalý. Můj plán je dát si rychlou sprchu, něco sníst a v klidu si přečíst všechny příchozí zprávy na mobilu. Bohužel z toho v pohodlné kempingové židli nic nebylo. Po 56 hodinách bez spánku si to moje tělo nevyhnutelně vyžádalo. Právě jsem zalezl do spacáku a usnul šťastný a spokojený.

Paříž – Brest – Paříž, to byla fantastická akce. Skvěle zorganizované. Nešlo o žádnou nedbalost, jakmile byl použit špatný vchod, bez ohledu na to, kde - okamžitě jste byli nasměrováni na správnou cestu, vše se prostě vešlo. Trasa výborně značená, permanentně hrbolatá - pro mě sen. Mnohokrát za to děkujeme!!!